… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

budu věřit, že krásnou chvíli tak Tobě dám …

čtvrtek 19. dubna 2018

Cesta do ticha ...




Tak přesně toto jsem potřebovala.
Cestu do ticha…




Kolikrát já jen plánovala cestu sem.
Na Veselý kopec.


Všechno k nám přichází v pravou chvíli, v pravý čas.




Tentokrát neplánovaně.
Odbočili jsme tím směrem … prostě TUDY …








Mezi starými chalupami jsme se procházeli.
Jen my tři, ticho a čas…


Nikde ani živáčka … jen ptáci, staré roubenky a ticho …




Nebudu rušit tu krásu slovy…

Je zde pro vás

 








Tato fotka mě dostala. Přes okno focena kolébka z pytle a objektiv zachytil i odraz údolí v okně...
Některé záběry člověk nevymyslí ...







na shledanou ...
 Věrka


PS: mám na vás prosbu. Pokud jste někdo z Čáslavi, prosím napište mi na 
info@knihamama.com

Děkuji


neděle 15. dubna 2018

Loučení v lese ...



Sobotní ráno. 
Probudila mě sms od mé kamarádky. 
Zpráva, která zasáhla mé srdce.

 Zemřel Miloš Forman.




Kamarádka věděla, že každý rok posílám do Connecticutu Mámin kalendář, pro radost Formanovým. Každý rok mi přišlo od nich psaní, zrovna tak pro radost.





Probudila jsem se do slunečního, sobotního rána se slzou,
 co má podobu čistého jiskření…

Věděla jsem, že potřebuji se dotknout opět lesa, jako tenkrát,
když jsem shlédla film Amadeus a dala jsem si uprostřed lesa slib…




Co uzřely mé oči dnes, bylo až dojemné…

Celý les posetý bílými kvítky sasanek. Jako drobné perličky slz…
Jako kouzlo, které se občas mihne mezi všedními dny…




Zastavení na prahu ráje…
Zastavení, které mi pošeptalo, že sny a sliby se mají plnit ...
Zastavení, které bylo jako dotek kouzelné víly, která nešetřila krásou …

Krása, která pohladila můj žal,
krása, která se dotkla hodně intenzivně mé duše.




Uprostřed lesa, v bílém koberci sasanek jsem zvedla hlavu do korun stromů …
a pošeptala neobyčejné  

Sbohem



pátek 13. dubna 2018

čisté jiskření ...



Čisté jiskření jarního slunce dokázalo mnohé…

Právě přináší do mých myšlenek svěží jarní vánek.
Inspiraci a poslední věty v poslední kapitole v závěrečné trilogii knih Máma.




Přináší posun mílovými kroky i ve věci petice.
Včera jste mohli shlédnout tv novinách reportáž na toto téma.
Další významné dny, v parlamentu poslanecké sněmovny na ni čekají.




Čisté jiskření jarního slunce -
přináší i rozuzlení, o kterém jsem minule hovořila.
Píši o něm v knize, které bude velkým překvapením pro mnohé čtenáře.




V knize, pro kterou mi andělé přinesli název.

Jedna z vás mi před rokem poslala kontakt na andělskou paní. 
Tak ji mám uloženou v mobilu a ti, co ji znají, ví proč. 
Když jsem si dny a noci lámala hlavu s názvem knihy … oslovila jsem ji, aby mi pomohla s výběrem názvu knihy, jenž jsem jí v podkladech poslala.



Ani jeden název nebyl tím pravým. 
Bylo by dobré, aby název knihy obsahoval slovo Jiskření.
... zněla odpověď ...

Závěrečná kapitola, kterou nyní píši, toto tajemství odhaluje.




Těším se na den, kdy kniha spatří světlo světa.
Až jiskra vznítí plamínek v srdcích čtenářů



Čisté jiskření jarního slunce ...
přináší tolik dobrého, krásného a stačí se jen zastavit.

Nadechnout, pustit do sebe tu krásu světa …
To čisté jiskření jarního slunce



Mějte krásné jarní dny

Věrka


úterý 10. dubna 2018

Některé špacíry ...


Jsou prostě jiné…


Vzpomínám si na ty s babičkou… na cesty lesem křížem krážem…
Na špacíry s mámou, kdy mě vedla za ruku a já v té druhé ukusovala rohlík. Cestou ze sámošky…
Na špacíry s mými dětmi, jak jsme pozorovali kde jakou sýkorku nebo kozu a ovečku za ohradou.




Miluji špacíry s Carolinkou. Ráda ji fotím a vše kolem nás.
Život …

Dnešní fotky pro vás vytvořila Carolinka



Některé špacíry jsou prostě jiné.

Po náročných dnech mě čeká ještě rozuzlení ...
Čeká mě poslední kapitola závěrečné trilogie knih Máma.

Brouzdám přírodou, dotýkám se svého já. 
Mého nitra a mých pocitů…
Foťák vkládám do rukou Kačky…

Vše vkládám do rukou osudu, Bohu a strážných andělů ...

Věrka



pátek 6. dubna 2018

Na počátku bylo vaše slovo ….




Když jsem Ti králi Jelimáne před časem vylila své srdce, po další hrozné zkušenosti lékařské posudkové kontrole, přiznám se, nic už jsem od Tebe nečekala. Poprvé v životě jsem ztratila naději, která ke mě rychlostí světla opět přilétla. V momentě, kdy jsem poslala soc. sítěmi do světa slova.
„Králi Jelimáne, čepici nemačkám…“ 

Mé vylité srdce sdílelo stovky lidí a tisíce jich četlo. Stalo se toho tolik na cestě za pravdou, spravedlností a nadějí …

 Následoval další článek „Stačí slovo…“ a vy, drazí čtenáři a přátelé, jste mi jich poslali  moře. Ba co víc, celý oceán. Opět jsem vstala, doslova z prachu, jako bájný Phoenix.
 Vznikla petice, která se plnila přímo před očima, jako pohár naděje. Ano, naděje, která nikdy nesmí padnou v zapomnění, do příkopu minulosti a nesmí ji sešlapat žádný strach, nespravedlnost ani žádný král Jelimán.

  Skrze to vše jsem se stala zase tou holkou, která bojuje. Tentokrát ne se zákeřnou nemocí, ale s legislativou zákonů a systémem LPK. S necitelností, lhostejností a arogancí krále Jelimána a jeho šimlem s přívlastkem byrokratický, který v jeho maštali řehtá. Slyšíte? Už ne tolik…Co se stalo?

I média o mém boji psala a stále jsem jimi oslovována. Psala jsem Ti tenkrát králi Jelimáne, že kára, která frčí z kopce dolů samospádem a lidé na ni přihazují své nesouhlasy, míří k Tvému trůnu. Psala jsem Ti, že to bude velká řacha…

 Stalo se… 

Nyní to už není o jedné mámě, co bojovala o život v rakovině, mámě, co před Tebou nezmačkala čepici. Nyní to je o nekonečném zástupu lidí, který mi věří a já je nechci zklamat.

  V rukou držím psaní od ministryně práce a sociálních věcí, v kterém se píše, že skrze můj podnět, dochází ke změnám. Králi Jelimáne, čekají Tě změny. A já s celým zástupem lidí věřím, že ač sis mé boty nenazul, jak jsem Ti nabízela…abys viděl našima očima všední i nevšední dny po vážných nemocích, věřím, že pochopíš. Dojde k nutným změnám … Věřím, že sám sundáš korunu samovlády a nabídneš to, co lidé čekají. Pomocnou ruku. Ne tu, co ničí už tolik zničeného podlomeným zdravím.

  Na počátku bylo slovo…vaše slovo, vaše nesouhlasím, které dokázalo hodně moc.

DĚKUJI

Věra Fina, autorka knih s duší



úterý 3. dubna 2018

Holka od podléšek ...




Na tento den jsem se těšila, jako malá holka na Ježíška.
Na den, kdy vykvetou podléšky.




Prozradím, že závěrečnou část trilogie knih Máma,
budou právě tyto kvítka zdobit titulní stranu knihy.

Která fotka to nakonec bude je ve hvězdách …
Zřejmě se nechám vést intuicí a srdcem.
Zatím vybírám, koloruji, upravuji, zkouším…





Asi před 14 dny jsem požádala moji mámu, aby mi ohlídala, 
až u nich na stráni mé milované kvítí pokvete.

Každou chvíli jsme ji volala, zda už jsou podléšky.
Furt nic …




Na Velikonoce jsme jeli pobejt k našim. Chodila jsem s foťákem po stráni, marně.
Když jsme odjížděli, kladla jsem opět mámě na srdce mé přání…

„Ohlídej mi podléšky prosím…“

Za druhou zatáčkou se mě Peťan zeptal:

„A kam jsi to chodívala se svou babičkou na ty podléšky, jako malá?“

„To je daleko…Za lesem u lomu. Je tam kousek lesa, kde byla doslova potopa modré, podleškové krásy…“




Zajeli jsme tam…co jsem viděla, mě dojalo k slzám…
Stála jsem tam…jak píši v úvodní básničce…


„…jak moc ráda bych tam zase byla.
Uprostřed lesa, s ní a v záplavě podléškové krásy,
v dětské euforii, co má podobu spásy.
Holka od podléšek.“





Krásné jarní dny všem




Věrka